Slunce již značně přikvačilo k poledni, když se poslední z tlupy prataťky Chluma dovlekl na kopec, který, z té strany odkud přijeli, vypadal jak břicho mého táty vypouklé po nedělním obědě. Jeli dlouho ze svého rodného kraje - několik zim a teď se jim zdálo, že tohle je přesně to, po čem toužili.

Sluší se ovšem dodat, že dalším důvodem, proč se zastavili, bylo, že jejich ženy hudrovaly, že mají od neustálé jízdy na kole „otlačené berušky“ (Jak se vyjádřila Libuška) Ale to víte, kde v šestém století koupit gelová sedla? A tak se museli zastavit.

„U stržené vidle, tohle je to, co jsme hledali,“ zvolal radostně taťka Chlum a učinil výpon na špičky, aby si dobře protáhl zatuhlá srdíčka na lítkách. A opravdu. Z kopce bylo vidět široko daleko. Krajina se pod nimi vlnila, protknutá zelenou stuhou řeky. Místy byl terén jako kardiogram, nahoru a hned zase dolů, pokryt kluzkou travou nebo zrádným jehličím. Sem tam se vinula stezka udusaná zvěří. Prostě jako stvořené pro závody na jednostopých vozítkách poháněných vlastní energií. Právě kvůli tomu opustili ten nudně placatý terén kolem Dněpru.

Je však třeba říci, že ne všichni byli z nového místa nadšeni. „Tato zem jest zaslíbená, mlékem a strdím…“ začal si přihřívat polívčičku praotec Čech, který se celou dobu vezl na nosiči stroje náčelníka Velké Šlapky. Z jeho slov se dá vypozorovat zapšklost, ale možná z něj mluvila jeho zmučená zadnice – promačkaná od jízdy na nosiči jako pánev na lívance.

„Kuš, už jsem chytil žihadlo,“ posmíval se mu Chlum: „Tady se strdit nebude. Je to posvátný kopec a nebylo by to důstojné.“ A obrátiv se ke kmenu, takto pravil: „Zde se usadíme, moji bratři a sestry, a založíme tu tradici velkého závodu, který se bude jezdit každý rok v tuto dobu, kdy Slunce ztrácí svou hřejivou sílu a borci se tudíž necítí tolik schváceni, i když jedou do takového kopce.“

Tu povstala Libuška a s nepřítomným pohledem upřeným někam do nebe ze sebe začala chrlit: „Vidím, jak do kopce tančí Veselka Pantániho kvapík… v těsném závěsu hobluje Martin Wajmoš, za nimi poskakuje na kořenech Myšák… vidím i Festiniho, který co chvíli seskakuje ze sedla a starostlivě stírá ze svého stroje smítka prachu, slyším ohavný pískot brzd Majkla Shadowse, cítím křečovitý stisk zubů W&G, který si v pádu při sjezdu otevřel koleno a celou řadu dalších, obdivuhodných a znamenitých borců…“

Všech se zmocnilo radostné vzrušení. Libušce to většinou vycházelo. Mají se tedy na co těšit…